Dovoz
kvalitních zahraničních vakcín a zlepšení kvality českých preparátů výrazně
omezil výskyt infekčních chorob v naší psí populaci. V současnosti
se jen sporadicky setkáváme se smrtelnými infekčními chorobami. U starších psů
proto chovatelé často spekulují, zda ještě vakcinovat. Zde neexistuje jednoduchá
odpověď. U štěňat je vakcinace vždy nutná, naproti tomu u nemocných nebo jinak
oslabených psů může vakcína celkovému zdravotnímu stavu uškodit. Posouzení zda
vakcinovat u konkrétního pacienta by vždy mělo náležet veterinárnímu lékaři.
Následující řádky by měli čtenáři pomoci pochopit podstatu vakcinace a její
nezastupitelné místo v preventivní péči o psy.
Začněme
trochu zeširoka. Nejprve o vakcinaci jako takové a o imunitním systému. Co to
vlastně vakcinace je? Výraz vakcinace neboli očkování označuje zákrok při němž
je do těla vpraven antigen. Antigenem se rozumí všechny molekulární struktury,
které rozpoznává imunitní systém. Tyto struktury se vyskytují
na povrchu každé buňky, infekčních tělísek nebo samostatně. Antigeny
však obsahují také všechny buňky v těle.
Zde
je třeba dát vsuvku. Každý člověk, každé zvíře je jedinečným a neopakovatelným
exemplářem, jež má své vlastní antigenní označení. Na buňky označené svými vlastními
antigeny pak imunitní systém nijak nereaguje (protože je „zná“). Naproti tomu
při průniku cizího antigenu do těla na něj imunitní systém reaguje jako na „cizího
žoldáka“ a snaží se jej zlikvidovat. Z tohoto důvodu jsou např. transplantace
orgánů tak náročné a ne vždy s úspěšným koncem.
Imunitní
systém, který slouží k zachování rovnováhy v organismu a má funkci
obranou se organizačně dělí na dvě složky – tzv. buněčnou a protilátkovou, které
se vzájemně podporují a doplňují. Funkčně je pak imunitní systém dělen na imunitu
specifickou a nespecifickou. Specifická „bojuje“ s určitým konkrétním antigenem,
kdežto nespecifická se účastní všech obranných procesů bez ohledu na to jaký
antigen reakci vyvolal.
Protože
organismus jako biologický systém je dost chytrý na to, aby věděl, že každá
práce navíc je zbytečná námaha, vytvoří si už při prvním setkání s určitým
antigenem tzv. paměťové buňky. Ty jsou schopny kdykoliv v budoucnu (s časem
však jejich počet klesá) tento antigen okamžitě rozpoznat a spustit „poplach“.
Při opakovaném setkání s antigenem tak odpadá nutnost jeho složité identifikace
a odpověď organismu na „vpád cizích vojsk“ může být okamžitá. To samozřejmě
výrazně zvyšuje účinnost takové obrany. Kromě paměťových buněk souběžně vznikají
bílkoviny označované jako imunoglobuliny neboli protilátky a řada dalších látek,
které se též podílejí na obraně organismu. Celá věc je ve skutečnosti mnohem
složitější, ale pro pochopení následujících odstavců toto vysvětlení stačí.Tohoto
principu využíváme při očkování. Do těla se vládají antigeny infekčních původců
injekčně, ale i vkapáním na sliznici či přídavkem do potravy. Imunitní systém
poté produkuje paměťové buňky a protilátky, které při příštím setkání s podobně
označeným infekčním původcem reagují jeho rychlou likvidací.
Nyní
k vakcínám jako takovým. Vakcíny obsahují antigeny původce infekční choroby,
před kterým chceme organismus ochránit. Mohou být tzv. atenuované neboli živé,
kde je původce nemoci pouze oslaben. Tyto vakcíny však nejsou schopny vyvolat
onemocnění, ale jen vyvolávají obrannou reakci v organismu. Druhým typem
vakcín jsou vakcíny inaktivované neboli mrtvé, v nichž je původce usmrcen.
Tento typ vakcín se používá u zvlášť nebezpečných chorob jako je vzteklina,
leptospiróza, ale i koronaviróza. Dále mohou být takzvaně monovalentní, obsahující
jen jednu chorobu nebo polyvalentní, obsahující více chorob (laicky jde o „trojkombinace“).
Cílem
vakcinace je pak vytvoření dostatečného množství protilátek a paměťových buněk,
tak aby byl organismus připraven na setkání se skutečným původcem nemoci. Splnění
tohoto cíle ovšem není až tak jednoduchá věc, jak by se na první pohled mohlo
zdát. Je totiž třeba dodržet hned několik zásad, aby byla vakcinace úspěšná.
První
a hlavní podmínkou je očkovat zvíře zdravé, které je schopno dostatečné imunitní
odezvy. A už tady se nám to trošičku komplikuje. U 5 – 10% psů se setkáváme
s projevy imunodeficience, což je stav kdy imunitní systém nepracuje normálně. Z nich jen asi 1/10 má tuto vadu vrozenou.
U ostatních nedostatečnost imunitního systému vzniká až v průběhu života
následkem některých infekčních chorob jako je parvoviróza, psinka apod. Dále
vzniká v souvislosti s některými metabolickými a hormonálními problémy
jako je cukrovka, Cushingův syndrom, nedostatečná funkce štítné žlázy nebo následkem
užívání některých léků, hlavně
kortikoidů a estrogenů. U těchto jedinců však nemusí existovat žádné klinicky
zjevné obtíže. Jen u části z nich zaznamenáme výskyt oportunních infekcí
(tj infekcí jež se u normálního zdravého jedince vyskytují jen zřídka), jako
je giardióza, toxoplazmóza. Případně můžeme zaznamenat nápadně časté recidivy
banálních problémů – nachlazení, průjmy atd. K dovršení všeho se přirozeně
snížená obranyschopnost objevuje u dospívajících zvířat, u fen při hárání a
graviditě. Zde je to ovšem z důvodu ochrany plodu, neboť ten v sobě
nese i antigeny otce, které jsou pro imunitní systém matky cizí.
Z výše
uvedených faktů vyplývá důležitost předvakcinačního klinického vyšetření zvířete
veterinárním lékařem. Hromadné vakcinační akce jsou z tohoto pohledu pro
nedostatečné klinické vyšetření pacienta naprosto nevhodné.
Příprava
na očkování by měla zahrnovat paušálně i odčervení. Optimální je podat antiparazitární
přípravek zhruba týden před očkováním.
Druhou
zásadní podmínkou je správné načasování termínu vakcinace. Obecně u psů platí,
že první očkování u štěňat se provádí ve věku 6 – 9 týdnů, s prvním přeočkováním
v 8 – 12týdnech a druhým přeočkováním ve věku 12 týdnů. Pro úplnost dodejme,
že interval mezi jednotlivými revakcinacemi (přeočkování) by měl být 2-4 týdny,
ideálně 3 týdny. Dříve se začíná očkovat v chovech ohrožených parvovirózou.
U rizikových plemen se zvýšenou vnímavostí k parvoviróze se doporučuje
ještě revakcinace zhruba v 5 měsíci věku. Mezi riziková plemena patří např.
rotvailer, dobrman nebo stafordšírský teriér.
Proč
se začíná právě mezi 6 – 9 týdnem věku? Pro odpověď si musíme blíže objasnit
mechanismus předávání protilátek mezi matkou a jejím potomkem. U psů přechází
během nitroděložního vývoje plodu přes placentu maximálně 5 – 10% protilátek.
Krátkou dobu po porodu je díky zvláštnímu mechanismu umožněn přestup protilátek
obsažených v mlezivu (mléko tvořené v prvních dnech po porodu) přes
stěnu střevní do krve novorozence. Během několika málo dnů tato schopnost mizí
a už se nikdy neobnoví. I tato krátká doba je však dostatečná k tomu, aby
se množství protilátek v krvi novorozence téměř vyrovnalo množství protilátek
v krvi matky. Okamžitě od přechodu protilátek do krve štěnětě však začnou
ubývat přirozeným rozpadem a to zhruba o 1/2 každý týden. Někdy kolem 6 týdne
věku poklesne hladina mateřských protilátek (protilátek získaných z mateřského
mléka) na tak nízkou úroveň, že už nezabezpečí mláděti adekvátní ochranu. Zde
nastupuje právě vakcinace, s jejíž pomocí můžeme opět poměrně rychle navodit
dostatečně vysokou hladinu.
Proč
se provádí dvojnásobné přeočkování? Důvod je prostý. Po prvním očkování není
totiž imunitní systém schopen vytvořit dostatečně vysoký ochranný titr protilátek.
Jeho opakovanou stimulací (očkováním) zvyšujeme jeho „výkonost“. Teprve ve 12
týdnech se imunitní systém považuje za natolik vyzrálý, že je zaručena dostatečná
tvorba protilátek, které zvíře chrání do příštího očkování. Navíc u štěňat narážíme
na situaci označovanou jako „efekt okna“ – jde o období, ve kterém poklesnou
mateřské protilátky na hladinu, jež už štěně nechrání před infekcí, ale na likvidaci
vakcinačního antigenu ještě stačí. Tento jev se objevuje u štěňat zhruba ve
věku kolem 6 týdnů a trvá jeden až několik
týdnů. Zkrátit toto období na minimum můžeme včasnou vakcinací.
Ta rychleji navodí vyblokování nedostatečného titru mateřských protilátek
a nastartuje tvorbu vlastních protilátek. Výrobci vakcín se také snaží vakcíny
pro toto období předimenzovat množstvím antigenů, tak aby byla odpověď organismu
na vakcinaci co nejsilnější (rozuměj nejlepší). Pro
chovatele je však velmi důležité vědět,
že v určitém období života štěněte nastává fáze, kdy štěně není
chráněné. A to i přes veškerou snahu veterinárního lékaře.
Přesné
údaje kolik mateřských protilátek štěně ve své krvi má a jak moc je třeba s očkováním
spěchat naprostou většinou chybějí pro cenovou a laboratorní nedostupnost. Určitým
vodítkem pro zahájení první vakcinace štěňat je znalost chovu, údaje o vakcinaci
matky a místní nákazová situace.
Jako
první by mělo na řadu přijít očkování proti parvoviróze, protože se jedná o
onemocnění nebezpečné hlavně štěňatům a mladým psům, a pokles protilátek proti
parvoviróze je nejrychlejší. Na druhém místě je psinka a koronaviróza. Koronaviróza
je onemocnění svým průběhem podobné parvoviróze. Dále je to infekční zánět jater
neboli hepatitida. Po 9 týdnu života se začíná očkovat proti leptospiróze, což
je bakteriální onemocnění postihující zejména ledviny a játra. Pozor jde o onemocnění
přenosné i na člověka, které může skončit i smrtí postiženého. U všech těchto
onemocněních je nutná revakcinace po 12 týdnu věku. Po 12 týdnu lze i očkovat
proti vzteklině. Očkování proti vzteklině je v ČR povinné pro každého psa
staršího šesti měsíců s nutnou každoroční revakcinací. Na našem pracovišti
vzhledem k možným nepříznivým účinkům aplikujeme vakcínu proti vzteklině
právě až ve stáří 6 měsíců. V případě zájmu majitele je možné toto základní
schéma doplnit o vakcinaci proti tzv. psincovému kašli (zánět horních cest dýchacích,
vhodné očkovat u psů žijících ve větších skupinách), tetanu (vhodné u norníků,
slídičů, pracovních a záchranářských
psů) a o očkování proti borelioze (vhodné v oblastech s výskytem boreliozy
zejména u psů pohybujících se v lese). U boreliozy a tetanu je první rok
nutná revakcinace v odstupu 2
– 4 týdny.
Další
očkování proti základním chorobám (parvoviróza, psinka, hepatitida, leptospiróza)
by se mělo uskutečmit v jednom roce života a následně vždy po roce. Oproti
dřívějším názorům je třeba zdůraznit, že očkování
by mělo být celoživotní, neboť choroby jako je leptospiróza, hepatitida,
vzteklina či psincový kašel postihují psy každého věku. Samozřejmostí by také
mělo být, že štěně prodávané chovatelem má absolovované minimálně jedno očkování
a je opakovaně odčervené.
Pro
psy platí, že je-li poprvé v životě očkován dospělý jedinec je nutné další
přeočkování v odstupu 2 – 4 týdnů podobně jako u štěňat, s následnými
revakcinacemi 1x ročně. Obecně také platí, že je vhodné držet se, zejména u
štěňat, výrobků vakcín jednoho výrobce. U březích fen by mělo být případné očkování
vždy pečlivě zváženo a neměli by se používat tzv. živé vakcíny pro možné nebezpečí
přerušení normálního vývoje plodu. Optimální je fenu očkovat a odčervit 2 –
4 týdny před začátkem hárání, během kterého ji chceme nechat nakrýt a asi v
1/2 gravidity ji opětovně odčervit.
O
době vakcinace a typu vakcíny by však měl vždy rozhodnout veterinární lékař
na základě znalosti konkrétní situace. To znamená, že výše uvedená schémata
jsou obecná a mohou se dle podmínek do určité míry měnit. Rozhoduje aktuální
zdravotní stav pacienta, počet zvířat v domácnosti, věk, obecná nákazová
situace atd.
Z jednoduché
věci jakou se vakcinace jeví, se tak najednou stává napohled velmi komplikovaná
záležitost. Každý praktický veterinární lékař je však schopen fakta, která jsou
důležitá pro vakcinaci velmi rychle
zvážit, vyhodnotit a stanovit optimální postup u konkrétního jedince.
Vyjímečně,
obdobně jako u lidí, se po vakcinaci objeví nežádoucí reakce, které se dají
zhruba rozdělit na reakce alergického a nealergického charakteru. K těm
alergickým patří zejména známá kopřivka a otok v oblasti tváře, jež často
mizí po několika hodinách. Vždy je však v případě takovéto reakce dobré
vyhledat veterináře. Extrémně vzácně jsou to pak anafylaktické reakce (zjednodušeně
kolaps) a modré zakalení rohovky po očkování proti hepatitidě. Přestože
uvedené potíže jsou opravdu raritní, doporučujeme očkovat silné alergiky (hlavně
atopiky) v zimním období, kdy je menší zátěž alergeny.
Mezi
nealergické reakce pak patří nebolestivý otok v místě vpichu, který se
objevuje většinou 2 – 3měsíce po vakcinaci a z 90% posléze mizí. Dále je to
1 – 2 denní teplota, nechutenství, apatie. Při očkování proti tzv. psímu kašli
se mohou objevit (zejména u vakcín aplikovaných na sliznici nosu) přechodně příznaky slabého nastuzení. Obecně se dá říci, že
jde o podobné potíže jaké se vyskytují po vakcinaci u lidí.
I
když uvedený výčet vypadá jistě hrozivě, ve skutečnosti se s nežádoucími
účinky očkování setkáváme poměrně zřídka. A když už se objeví, jde z 99% o problémy
banální nijak neohrožující zdraví pacienta.
Pro
ucelení přehledu o možnostech ovlivnění imunitního systému je třeba připojit
informaci o tzv. imunostimulaci a pasivní imunizaci. Imunostimulací rozumíme
podávání určitých látek, které stimulují činnost imunitního systému. Těchto
látek existuje celá řada, jako příklad se dá jmenovat bakterie Bordetella bronchiseptica,
která je obsažena například ve vakcíně Bronchieshield proti psímu kašli.
O
pasivní imunizaci hovoříme jsou-li pacientovi podány již hotové protilátky buď
nitrožilně či nitrosvalově. To je rozdíl od klasické vakcinace (aktivní imunizace),
kdy si je pacient vytváří jako odezvu na podaný antigen. Do kategorie pasivní
imunizace řadíme i příjem mleziva (prvního mléka – viz výše). Výhodou pasivní
imunizace je, že dosáhneme okamžitě vysokých hladin protilátek v krvi.
Nevýhodou ovšem je jejich velmi rychlý pokles v důsledku odbourávání a
hlavně možná alergická reakce po jejich podání. Jejich použití je tedy omezeno
na aplikaci u ohrožených jedinců a chovů jako preventivní dočasné opatření.
V případě podání po vzplanutí choroby má jejich podání většinou jen slabý
efekt.
MVDr Petr
G b e l e c