Úvaha o jarních svodech

V poslední době se velice často setkávám s názorem, že není potřeba provádět jarní svody mladých psů a jsou to dokonce nejen názory některých chovatelů, ale i členů výboru či dlouholetých rozhodčích.

Můj osobní názor je, že se jedná o velmi potřebnou záležitost, mající velkou vypovídající službu chovatelům, ale i majitelům jednotlivých jedinců a nesporně i vedení klubu. Jarní svody určitě přinášejí informace, kam kráčí chov jednotlivých rázů, co je třeba zlepšovat, kde nás „bota tlačí“ a kde naopak máme výsledky dobré a je nutné je jen udržovat.
Všichni víme, že genetika a správný výběr chovného páru na jedné straně a „matička příroda“ na straně druhé činí z kynologie obor plný překvapení a staví před nás, chovatele, stále nové úkoly. Jak jednoduché by bylo vybrat si kvalitního psa ke krytí kvalitní feny a mít jen a jen kvalitní potomky – kdyby ovšem nebylo výše zmíněné genetiky. Vždyť dokonce z opakovaného spojení stejných rodičů se jednou narodí „super pes“ a podruhé třeba „jen“ jedinec výborný. A tak nám genetika s matičkou přírodou dávají tu možnost stále pracovat na rozvoji plemene, stále hledat, zkoušet, kombinovat a lopotit se tak za svým „chovatelským záměrem“, za svým ideálem svého rázu.
Někteří oponenti jarních svodů říkají, že jejich výsledky jsou neprůkazné, když se k jarnímu svodu nedostaví všichni jedinci z daného vrhu, případně tvrdí, že jedinci s vadami jsou novým majitelům rovnou předáváni s podmínkou, že se na jarním svodu jedinec neobjeví, protože tu danou vadu vykazuje.
Je velice těžké pro chovatele přesvědčit (nechce se mi říci donutit) nového majitele jedince, aby s ním třeba absolvoval jarní svod či výstavu, když on vám rovnou sdělí, že jeho „Bobina“ bude jen a jen jeho mazlíček, bude s ním chodit na procházku a sledovat večerní zprávy a je mu úplně jedno jestli má v tlamičce dost zubů – hlavě když má čím večer sníst svoji misku s večeří. Vím s vlastní zkušenosti, že se to prostě někdy nepovede, umluvit takového majitele, aby onen jarní svod absolvovali (i když já osobně to řeším požadavkem ze své strany v kupní smlouvě), je to někdy náročný a také neúspěšný přesvědčovací cyklus telefonátů a proseb. A tak musíme být vděčni i za ten vzorek populace, který se nám svodů zúčastní.
Doposud mají jezevčíci jarní svod povinný pro připuštění k výstavám a pracovním zkouškám a já doufám, že to tak zůstane. Pokud se totiž jedinci jarního svodu zúčastní, a případné nedostatky ale i pozitiva jsou na jarním svodu zachyceny a (a v tom já vidím především problém) včas předány informačními kanály zpět k chovatelům, jsou jarní svody velmi vypovídající informací o dobré volbě rodičovského páru, o plnění či neplnění představ chovatelského záměru toho konkrétního chovatele a třeba i o podchycení pozitiv či negativ u nových mladých krycích psů. Ovšem musejí být ty informace opravdu předány včas a v patřičné šíři. Výsledky jarních svodů po roce a půl jsou opozdilé (pokud chovatel nemá negativní informace, spojení zopakuje).
Pokud jsou zpracované jen po linii otců, jsou částečně nevypovídající, protože zcela úmyslně opomíjejí chovatelský základ – a to, že druhou polovinou chovného páru a tudíž nositelem kladů i negativ je i fena, matka posuzovaného jedince. A navíc, při tomto způsobu zpracování je veškerá „vina“ za negativa automaticky hozena na otce.
Je třeba ke zpracování výsledků jarních svodů přistupovat jako k jednomu z nejdůležitějších úkolů poradců chovu. A na rozdíl od těch, kteří tvrdí, že jsou neprůkazné, pokud není předveden celý vrh, já zastávám ten názor, že i informace o jediném jedinci z vrhu, který má klad či nedostatek, je nutnou informací po chovatele, potažmo pro celý chov.

Objevuje se i názor, že pokud jsou zveřejňovány kompletní výsledky jarních svodů (tzn. po otci i matce), škodí to některým chovatelům tím, že to vrhá špatné jméno na jejich chov a naopak, že to vypadá jako chvála těch chovatelů, kteří vady nemají. Můj názor je opačný. Naopak, pro člověka, který chce odchovávat kvalitu, i pro odborníky z řad členů výboru a hlavně poradců chovu jsou informace o tom, kde se projevují negativa a kde pozitiva důležité. Ovšem není možné k těmto informacím přistupovat formou „když on tam má Lojza takových vad, no viděl jsi to?“. Serioznější přístup je takový, zajímat se o to, zda se vada již vyskytla po tomto otci či této matce. A ani to nemusí být směrodatné, protože někdy se prostě stane, že i když oba rodiče zatím podobný nedostatek nedali, spojením jejich genetické výbavy nastal problém – prostě spojení nesedne. A když se nebude spojení opakovat, ani po matce ani po otci se již vada nemusí objevit.
A není přeci hanbou, hodnou pomalu lynčování, zjištění, že se u potomka v mém chovu objevila
vada. Je to přeci pro mne informace, že někde můj chovatelský záměr nenašel naplnění a že se
mám vydat jinou cestou. Ovšem pokud se po mém chovném jedinci objevuje nějaký nedostatek
často (ale to se musím nějak dozvědět!), obzvlášť ze spojení i více různými jedinci, měl by to pro mne být signál, že je zde problém a pak je na mém svědomí, jako chovatele, zda tento jedinec bude i nadále působit v chovu. A je to především o tom svědomí! Co pak může člověk namítnou např. proti logice jedince, který při hodnocení svého nepříliš zdařilého odchovance pronese větu: „Co chceš, člověče, táta to má, máma to má, tak to musí mít i tahle fena“! Ten dotyčný ví, že má problém a přesto ho neřeší, nehledá cestu, nezlepšuje, jen prostě „množí“. To je alarmující, leč neřešitelné, protože je to jen o svědomí toho „chovatele“. Ale on nese při evidovaném chovu svou kůži a své „jméno“ na trh, je to jen a jen jeho rozhodnutí jakou výši kvality svému chovu dá a zda chce kvalitu zlepšovat nebo mu jde jen o počet štěňat narozených u něj doma bez ohledu na jakýkoli vývoj.
Další připomínkou k objektivitě jarních svodů je výtka, že nám jezevčíka často posuzují ti rozhodčí z exteriéru, kteří nemají aprobaci pro naše plemeno. Je jistě nemyslitelné, aby na každém okrese byl rozhodčí z exteriéru specialista na skupinu IV. FCI. Sama jsem se při zpracovávání výsledků jarních svodů dlouhosrstých standardů setkávala s perličkami typu „znaky drsnosrstých výrazné“, změřenou výškou v kohoutku a podobně. Je nutné říci, že zhodnocení kvality osrstění asi těžko provede kolega od jiného plemene, stejně tak asi jen odborník posoudí odsazený hrudník u jezevčíka, ale každý rozhodčí by měl umět spočítat zuby, zjistit vady prutu, kryptochorismus, vady v postavení čelistí (podkus, předkus). Jestliže vím, že v tomto úseku jarních svodů máme problém, je třeba se snažit ho řešit. Proto by mělo být na výboru klubu, hlavním poradci a chovatelské radě, aby se snažila zajistit, aby co nejvíce mladých jedinců procházelo jarními svody u rozhodčích pro jezevčíky. Je velmi chvályhodné, že se již ujalo provádění jarních svodů na spádových schůzích, ale možná by stálo za úvahu nabídnout majitelům mladých jedinců možnost absolvovat jarní svody při výstavách a bonitacích. Tam odborníci jsou a neviděla bych problém v tom, zda posoudí o pět či deset jedinců více, když jde o kvalitu chovu a informací o něm. Tyto informace by pak měli ještě větší vypovídající hodnotu. A možná by stálo za úvahu vytvoření nových svodových lístků pro jezevčíky. Mně jako chovatelce i jako rozhodčí například chybí na svodovém lístku u hodnocení barvy oka kolonka „tmavohnědé“ – je přeci veliký rozdíl mezi tmavým a hnědým okem. Jistě i další rubriky svodového lístku by zasloužili podrobnější rozdělení.
Jarní svody psů považuji za prvotní informaci pro chovatele (ale ne jedinou!), jak se mu vrh povedl, ale je jasné, že jen informací z jarního svodu nekončí (alespoň by neměl) zájem chovatele o své odchovance. Další vypovídající hodnotou jsou výsledky zkoušek, výsledky výstav, výsledky bonitací a ……výsledky jarních svodů potomků mých odchovanců!

V tom stálém kolotoči je právě ono kouzlo chovu, že chovatelská práce nikdy nekončí narozením daného jedince, naopak to je jen začátek dalšího řetězce – výběru vhodného partnera, plánu práce na poli pracovním i výstavním. Je přeci úžasné nosit v hlavě představu, čím budu krýt dceru fenečky, která se mi právě narodila. V tom je kynologie úchvatná – stále nám dává možnost rozvoje, plánování, stálého chovatelského růstu a trochu nám tím dává v dnešní uspěchané době možnost brzdit stárnutí člověka. Protože znám velmi mnoho kynologů, kteří prostě pro své psíky nemají čas na nějaké stáří, protože přeci už na podzim bude memoriál a pak naháňky, na jaře příštího roku Evropské výstava….. a tak stále dál.
Jarní svody prostě své pevné místo v chovatelské práci mají, pružná informovanost o jejich výsledcích by měla být jednou z priorit chovatelské rady a výboru klubu. Neměli bychom se tedy setkávat z negativismem z úst členů těchto orgánů na toto téma (natož pak například ve Zpravodaji KCHJ). Je těžké přesvědčovat nové majitele o nutnosti absolvování jarních svodů, když z úst některých poradců chovu pak velké negace na toto téma zaznívají. Právě oni by měli věnovat mimořádné úsilí tomu, aby jarní svody získali co největší vážnost, objektivitu, důstojnost a jejich výsledky byly co nejkomplexnější a aby tyto výsledky našli nejkratší a nejrychlejší cestu zpátky k chovatelům. Jednotnost formy zpracování těchto výsledků by měla být prvopočátkem tohoto procesu. Je nesporné, že komplexní zpracování těchto materiálů zabere spoustu času a energie, ale s tím přeci je počítáno, když přijímáme nějakou odpovědnost za svoje působení ve funkci.
Proto si z hloubi duše přeji, aby výbor klubu a chovatelská rada v sobě našla natolik energie a flexibility, aby se k chovatelům výsledky jarních svodů dostávali v co nejkratší době a co největší šíři. A je na nás, jednotlivých chovatelích, abychom zvýšili své úsilí v práci s novými majiteli našich odchovanců, aby se na jarních svodech objevovalo čím dál větší procento odchované populace toho skvělého plemene – jezevčíka.

Hana Spalová
CHS „Amery“