Chov standardních jezevčíků – jak dál?

Vážení chovatelé, náš klubový zpravodaj nás pravidelně informuje o tom, co se dělo v chovu jezevčíků v uplynulém období. Já jsem se rozhodl, že se pokusím iniciovat diskusi na téma jak chov jezevčíků směrovat do budoucna. Je to téma, které mi dlouhodobě chybí na stránkách zpravodaje a spádových schůzích. Je to téma natolik závažné, že podle mého přesvědčení musí být široce diskutované chovatelskou veřejností a samozřejmě chovatelskou radou, aby se nejzásadnější otázky plemene neřešily poněkud zkratkovitě a bez přípravy na konferenci KCHJ ČR, jak jsem tomu byl svědkem. Bylo by chybou, aby pro nás chovatele nejzásadnější téma, jakým chov jezevčíka bezesporu je, ustoupilo do pozadí při našich setkáních a na stránkách klubového tisku a zůstalo skryté za balastem běžných organizačních záležitostí, případně malicherných osobních sporů, jejichž řešení naším koníčkem na rozdíl od chovu jezevčíků není.
V následujících řádcích jsem se pokusil zformulovat svůj pohled na současnou situaci v kontextu mých informací z chovu jezevčíků v ČR i v ostatních státech, dále pak vlastní názor na směr pokračování chovu. Není účelem vám předkládat rady typu "musíme pokračovat jednoznačně takto", ale spíše soubor informací a názorů k zamyšlení, a doufám, že se najdou tací, nejlépe zkušení chovatelé, kteří na toto téma budou ochotni přispět svými názory na věc. Upozorňuji, že sám chovám jezevčíky drsnosrsté všech velikostních rázů, což se může v některých pasážích textu více projevit.
Je nesporné, že chov každého plemene psů musí vycházet především (když pominu platné právní předpisy ČR, o kterých tento článek není), z platného standardu plemene schváleného mezinárodní kynologickou federací FCI. Standard definuje jezevčíka jako soubor specifických povahových vlastností a zároveň popisuje vzhled, tělesnou stavbu jezevčíka. V chovu je nesmírně důležité i v budoucnu myslet na to, že pouze ten jezevčík, u kterého nastala harmonie povahových i exteriérových vlastností je opravdu jezevčík. Nepodceňujme však ani potřebu co nejvyšší exteriérové kvality vzhledem ke standardu plemene, neboť správná stavba jezevčíka neslouží jen k uspokojení ješitnosti majitele získáním kvalitního ocenění na výstavě, ale především umožňuje např. kvalitní mechaniku pohybu, mrštnost, vytrvalost a další vlastnosti důležité pro loveckého psa, které plně oceníme během náročné práce psa při lovu. Při chovu jezevčíka je dobré si i vzpomenout na to, že jeho povahové i exteriérové vlastnosti jsou čímsi jako dědictvím po generacích chovatelů, díky jejichž práci máme dnes jezevčíka v současné podobě, a přistupovat s určitou úctou k úkolu toto plemeno udržet a rozvíjet pro další generace chovatelů jako všestranné lovecké plemeno.

Základní priority chovu

V této pasáži si dovolím otevřít i "horké" téma, což považuji za vhodné a jsem si vědom, že část chovatelské veřejnosti má názor odlišný. Považuji ovšem za normální a přínosné na stránkách zpravodaje chovatelského klubu řešit záležitosti chovu plemene.
Chrup
Jako největší rozpor v českém chovu vůči zbytku světa spatřuji ustanovení platných chovných podmínek – "chrup úplný". V současné době jsme jedinou zemí na světě, která požaduje plnochrupost u jezevčíka. Sousední Slovensko vyžaduje plnochrupost pouze u importovaných psů, všechny ostatní státy organizované v FCI se řídí platným zněním standardu FCI. Ten jednoznačně říká, že kromě jiného je jezevčík "v ideálním případě plnochrupý se 42 zuby podle zubního vzorce", v oddílu vady je specifikováno, že při hodnocení jezevčíka se na zuby M3 nebere zřetel a chybění dvou P1 se neposuzuje jako vada. Jako vada se posuzuje chybění jednoho P2, pokud kromě M3 nechybí žádné další zuby – ovšem nikoliv jako vada vylučující. Tolik říká standard. Jako chovatele se v současné době tento požadavek mých vlastních psů přímo nedotýká, ale považuji ho za nesmyslný a zbytečně limitující faktor, který se ve svých důsledcích negativně projevuje na českém chovu. Posledních několik let se často stýkám z chovateli jezevčíků z různých zemí a s předními činiteli klubů chovatelů jezevčíků a mám možnost srovnat podmínky a výsledky chovu ve vztahu k chrupu. Je známo, že chov je v podstatě vytváření selekčního tlaku, kterým se snažíme v populaci ustálit a rozvinout žádoucí vlastnosti plemene. Je rovněž známo, že selekční tlak je výhodné vyvíjet na co nejméně žádoucích znaků, protože pak lze vyvinout selekční tlak silnější. Proto je zásadní, jaké cíle v chovu si vytkneme, které znaky je pro nás nejdůležitější chovem upevnit a rozvíjet. Podle standardu jezevčíka i celosvětových trendů chovu před námi stojí do budoucna velký úkol udržet a rozvíjet specifické dědičné pracovní vlohy jezevčíka, a zároveň se snažit chovem upevnit správnou stavbu jezevčíka. I toto, když zhodnotíme stávající českou populaci jezevčíků, je náročný úkol. Jsem přesvědčený, že je pro nás nevhodné lpět striktně jako jediná země světa na úplném chrupu pro zařazení do chovu. Máme problémy se přiblížit platnému standardu plemene v řadě znaků, které standard vyžaduje a zároveň nelogicky co se chrupu týče požadujeme výrazně víc, než standard. Dle mého názoru je v chovu podstatné dosahovat špičkových výsledků na poli pracovních vloh jezevčíka a zároveň v oblasti správné stavby těla jezevčíka. Je nesporné, že jezevčík je pro nás potřebný především jako výborný lovecký pes, kterému správná tělesná stavba umožňuje špičkový výkon. Standard plemene říká, že při hodnocení jezevčíka se k zubům M3 vůbec nepřihlíží a chybění 2xP1 se neposuzuje jako vada, zamysleme se nad tím, co nás vede k tomu, že striktně požadujeme plnochrupost. Tyto jmenované zuby nemají nejmenší vliv na výkon a krásu jezevčíka. Je to naprosto nadbytečné kritérium, které pouze komplikuje chov plemene a pro využití jezevčíka nemá žádný kladný význam.
Jak víme, v posledních letech v ČR vyvíjíme selekční tlak na eliminaci chybění zubů v naší populaci. V dobách minulých jsem často ve zpravodaji četl v různých hodnoceních optimistické oslavné názory, jak se nám daří snižovat chudozubost v populaci. Domnívám se, že je třeba realisticky zhodnotit výsledky tohoto opatření v chovu a oprostit se od mnohokrát opakovaných klišé a od nezdravé míry setrvačnosti, a podle reálné situace vyhodnotit další postup. Ve zpravodaji č.3/2005 jsem si s povděkem přečetl zprávu poradce chovu p. Jiřího Frinty. Tímto mu nechci podsouvat vlastní názory, nicméně p. Frinta otevřeně napsal ve vztahu ke svodům, jak to je s tím proklamovaným "ubýváním" různých sledovaných vad a nedostatků. Já jsem přesvědčený, na základě všech dostupných informací, že v potlačení chudozubosti v populaci jsme za léta selekčního tlaku nedosáhli žádných úspěchů. Upřímně řečeno, dosáhli jsme toho, že chovatelé si zvykli své chudozubé odchovy umísťovat tak, aby se v žádných oficiálních statistikách tito jedinci neobjevili. Selekčním tlakem jsme dosáhli pouze pokrytectví při prezentování odchovů, ale rozhodně ne úbytku chybění zubů v populaci. To je třeba si otevřeně, bez emocí přiznat, protože chudozubost byla, je a bude a žádné statistiky z nesmyslných podkladů ji neomluví a samozřejmě ani nevymýtí.
Ve většině evropských zemí v posledních letech se již delší dobu projevuje trend podporovaný FCI, který spočívá ve směrování chovu plemene k vymýcení dědičných zdravotních problémů. V mnoha zemích se testují jezevčíci na dědičné oční vady (jak známe z doby minulé), v Dánsku běží na 15 let projekt na kontrolu páteří jezevčíků. Z tohoto projektu má vzejít postup, jak chovem eliminovat známé problémy našeho plemene s páteří. V ČR se nám "podařilo" zrušit kontroly na dědičné oční vady, nezajímají nás ani jiné zdravotní aspekty chovu, ale přežívá v chovných podmínkách nutná plnochrupost. Přátelé, nesledujeme choroby, které při svém rozvinutí vedou ke slepotě, v případě problémů s páteří k ochrnutí. Obojí je dědičné a snižuje možnost využití psa na nulu. Vyřazujeme ovšem pečlivě jedince, jímž chybí zub, o kterém standard např. říká, že se k jeho existenci/neexistenci vůbec nepřihlíží (M3). Proto považuji plnochrupost jako podmínku pro zařazení do chovu jako nesmyslnou. Dále je potřeba si uvědomit, že kromě toho, že naše populace jezevčíků nevykazuje výrazně lepší parametry v oblasti chudozubosti než populace ve všech ostatních zemích, není od nich oddělená a pakliže se sami nechceme nadále uzavírat do jakési slepé uličky, je nutné v tomto znaku sjednotit chovné podmínky se standardem plemene a zbytkem světa. Domníváte se snad, že když jako jediní na světě na plnochruposti lpíme, jsme ze všech nejlepší a nejchytřejší? Já tvrdím, že ne, a doporučuji nelenit a navštívit několik vrcholných zahraničních soutěží ve výkonu a několik nejprestižnějších zahraničních výstav. Jsem přesvědčen, že to každému prospěje nejen při jeho vlastním chovu, ale hlavně v utváření názoru na realitu současného stavu plemene. Není ani bez zajímavosti, že rozsáhlý výzkum prováděný na lebkách divoce žijících vlků v 80. letech minulého století prokázal časté chybění zubů M3 a tudíž zřejmě vývoj chrupu psovitých šelem samovolně spěje k redukci počtu zubů. Jiné vady chrupu než chybění některých zubů nebyly u vlků prokázány.
Jak dál? Je jisté, že ideální jezevčík stále bude mít 42 zubů. Považuji za nutné chovné podmínky upravit v souladu se standardem a okolním světem. Další vývoj se dá očekávat stejný jako v okolních zemích, kde se chudozubost ustálila na běžném průměru, kde výborný pes plnochrupý má v četnosti využití chovateli přednost před stejně dobrým psem chudozubým. To je normální stav, na kterém se podílí především konkurence mezi chovateli. A jak známo, konkurence je nejvhodnější tlak na nás chovatele ke zlepšování svých výsledků. Konkurence nás přiměje ke zlepšování své práce mnohem účinněji, než různé zákazy a příkazy. Je to vidět na příkladu chovu miniaturních rázů jezevčíků v naší republice. V chovu miniaturních jezevčíků máme kromě nutnosti složit zkoušku z výkonu nepříliš odlišná pravidla chovu od ostatních evropských zemí. Dovoluji si tvrdit, že za posledních několik let se podařilo výrazně pozvednout úroveň miniaturních jezevčíků všech typů srsti v ČR na světovou úroveň. Zároveň si dovoluji tvrdit, že celková úroveň standardních jezevčíků zatím za světem poněkud zaostává, především drsnosrstých. Samozřejmě máme i světlé výjimky u všech plemen.

Bonitace a svody

Jak jsem již výše zmínil názory publikované ve zpravodaji 3/2005 p. Frinty na způsob vyhodnocování a provádění svodů, s nimiž se ztotožňuji, pokládám tuhle oblast za důležité téma pro chovatelskou radu. Je totiž na ní najít nejvhodnější model, který bude schůdný pro chovatele, a který poskytne smysluplné údaje, které budou především prakticky využitelné. Pokud nedokážeme úsilí vložené do získání dat na svodech adekvátně prakticky využít v chovu, přiznejme si, že celý proces je nepotřebný a nemá smysl. Doufám, že chovatelská rada připraví pro příští konferenci klubu kvalitní materiál na toto téma, se kterým nás seznámí na spádových schůzích.
Při bonitacích, se kromě otázek organizačních a ekonomických setkávám stále se stejným problémem chovatelským i mezilidským. Jsou jasně daná objektivní kritéria pro nevybrání jedince do chovu, ale máme i kritéria subjektivní. Zde nastává problém a rozhořčení některých majitelů. Jedná se stále o to stejné – jak určit hranici, kdy je psík ještě "dostatečně hezký" pro vybrání do chovu a zároveň kdy je psík již "dostatečně nehezký" pro nevybrání do chovu. Mluvím samozřejmě o jedincích, jejichž vybrání do chovu nestojí v cestě žádná další objektivní kritéria. Při bonitaci by bylo účelné kromě popisu vzhledu psa bonitačním kódem vyřazovat pouze jedince s objektivními vadami (např. vady prutu, hrudníku atp.), a vzhled nechat pouze na splnění předepsaných podmínek – výsledků z výstavy. Omezí se tím především osobní nevraživost, při tomto modelu lze přikročit i ke snížení počtu nutných rozhodčích a výrazně klesne ekonomická zátěž klubu (a asi by nebylo nutné bonitace zpoplatnit). A fakt, že se do chovu dostane ročně několik méně hezkých jezevčíků? Ti rozhodně celou populaci negativně neovlivní. Stejně se při současném systému dostávají do chovu jejich sestry a bratři, tudíž z chovatelského hlediska není vyřazení těchto několika jedinců podstatné. Domnívám se, že konkurenční prostředí je nejlepší motivací k chovu co nejlepších jezevčíků. Klub by měl sloužit k vytvoření kvalitního odborného zázemí pro chovatele a snažit se minimalizovat různé příkazy a zákazy na rozumnou míru, aby sloužil rozvoji chovu plemene a ne k jeho složitosti. Proto máme chovatelskou radu. Tímto článkem se pokouším i apelovat na chovatelskou radu, protože si myslím, že je nejvyšší čas se v polovině funkčního období začít intenzivně zabývat přípravou zásadních materiálů pro budoucí směrování chovu, aby ještě před příští konferencí měla členská základna prostor k diskusi na spádových schůzích. Ve zpravodaji č. 3/2005 se některými neduhy bonitací zabýval i hlavní poradce chovu p. MVDr. Jansa, z čehož usuzuji, že toto téma chovatelská rada již diskutuje.

Chov a lovecké vlohy

Osobně se domnívám, při srovnání se stavem v chovu některých plemen teriérů a slídičů, kteří bohužel zaznamenávají v posledních letech snížený zájem myslivců o lovecké využití, že jezevčík si zaslouženě drží přízeň jako lovecký pes. Jistě k tomu přispívá i z mého pohledu rozumný požadavek chovatelského klubu na prokázání hlasitosti na stopě a norování před zařazením standardních jezevčíků do chovu. I standard jezevčíka uvádí tyto pracovní vlohy jezevčíka jako základní, a vzhledem k tomu, že jsou ovlivněné dědičností, je zcela na místě trvat nadále na prokázání těchto vloh před zařazením do chovu. Z mého pohledu jsou pracovní kritéria platných chovných podmínek naprosto dostačující k prokázání těchto pracovních vloh, a zároveň nejsou nepřekonatelná pro majitele jezevčíků – nemyslivce a tudíž nelimitují nad únosnou míru zájem o jezevčíka mezi širší chovatelskou veřejností. Nesetkal jsem se kromě Slovenska a ČR s dalším státem, kde by pro chov jezevčíků byla stanovena závazná pracovní kritéria. Se zájmem jsem sledoval práce psů na soutěžích ve výkonu loveckých psů, kterých jsem se zúčastnil v ČR, Německu, Dánsku, Slovensku, Maďarsku a obsáhlé filmové materiály jsem shlédl v archivech finských a ruských rozhodčích z výkonu. Lze konstatovat, že v každé uvedené zemi jsou chovy jezevčíků se špičkovými pracovními vlohami. V různých zemích se mírně liší požadavky na práci jezevčíka, často v souvislosti s geografickými podmínkami a lovnou zvěří. Domnívám se, že nejvyšší průměrnou úroveň výkonu jezevčíků mají chovy v sousedním Německu. Tamější klub chovatelů jezevčíků (založen 1888) nemá striktní požadavek na složení zkoušek před zařazením do chovu, ale naprosto drtivá většina chovatelů se svými jezevčíky zkoušky absolvuje, hlasitost na stopě a norování bývá minimum. Když jsem pátral po příčinách, co vede chovatele k tomu, že považují za samozřejmé zkoušky absolvovat, ač to není pro chovnost nutné, tak jsem nabyl přesvědčení, že kromě zachování specifických vloh plemene jde o to, že v Německu je jezevčík hojně žádaný lovecký pes, počet odchovávaných štěňat je vysoký a tudíž konkurence silná. Trh německé chovatele tedy nutí odchovávat na chovných jedincích s prokázanými loveckými vlohami, v opačném případě jsou štěňata téměř neprodejná. V některých jiných státech Evropy je zase chovů jezevčíků, kde se přihlíží i na výkon tragicky málo, většinou to souvisí se situací ve společnosti a s formou myslivosti v dané zemi vůbec. I v ČR očekávám v budoucnu, že lovecká kynologie nebude mít na růžích ustláno. Osobně se domnívám, že nařízená pracovní kritéria pro standardní jezevčíky jsou v našich současných podmínkách smysluplná, správná a funkční a není vhodné je v blízké době měnit. Předchozí řádky se týkaly především jezevčíků standardních, ale domnívám se, že i naše pracovní kritéria pro rázy miniaturní jsou potřebná, slouží jako jakýsi filtr defektních povah a považuji je za dostačující.

Jan Pávek
jpavek@post.cz